Rybaření na moři je pro mne relaxem. Výlet do Norska, do blízkosti polárního kruhu, typicky zahajuje mé parlamentní prázdniny. Kamarádi na mne s odjezdem netrpělivě čekají, jsem poslední, kdo ještě musí splnit pracovní povinnosti.
Tam kde se fjordy tiše noří do mlhy, nacházíme únik. Ne od zodpovědnosti, ale od shonu – k návratu k něčemu starému, pravdivému. V Norsku se z rybolovu nestává sport, ale rituál.
Skupina přátel, navlečená do nepromokavých obleků, vyjíždí každé ráno z malé přístavní vesničky. Loď tiše klouže mezi ostrůvky, zatímco na obzoru se vznášejí mořští orli a vzduch voní solí a borovicemi. Tam, kde sonar ukáže slibnou hloubku, přichází na řadu pilkrování – způsob rybaření, který je stejně o citu jako o síle. Těžký pilkr klesá do temnoty, a pak rytmickým pohybem vábí trofejní tresky z hlubin.
Jindy zase sáhneme po přívlači, podél kamenného pobřeží zkoušíme vydráždit dravé makrely nebo mořské okounky. Je to tichá hra, souboj trpělivosti a intuice. Člověk musí naslouchat vodě, sledovat oblohu, vnímat vítr. A někdy – když se vlasec napne a prut se ohne – přichází odměna. Nejen ve formě ryby, ale v pocitu, že člověk byl ve správný čas na správném místě.
Večer se usedá k čaji nebo na sklenku, kdo nějaký úlovek má, tak ho čistí a filetuje. Norský rekreační rybolov není jen koníčkem. Je to tichá výprava za něčím, co jsme v běžném životě ztratili – za klidem, soustředěním a vděčností za prosté chvíle pod širým nebem.
